Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Vajíčka a čokoláda.

Jako malá jsem si závistivě v jedné dětské knize přečetla, jak holčička z města přijela na návštěvu k babičce na vesnici a ta jí udělala míchaná vajíčka z osmi vajec! To pro mě bylo něco nepředstavitelného!
Vyrůstala jsem v padesátých letech, byly jsme tři děti, peněz hodně nebylo, a o vajíčkách měla babička přehled.
Nakládala je do velkých sklenic a pak s nimi v zimě škudlila.
„Hlavně musí být vajíčka na Vánoce, do cukroví,“ hlásila nám pokaždé, když jsme s bratrem chtěli udělat míchanici, a byla tak rezolutní, že jsme jí o míchaná vajíčka říkat přestali a já si o nich mohla nechat zdát!
Ale nevadilo mi to! Sny jsou od toho, aby se plnily, a tak mi můžete věřit, že jsem se už mockrát míchanými vajíčky na cibulce totálně přejedla, pak jsem si od nich dala dva tři týdny půst a šla jsem do nich znovu!
Stejně přeju i panu Fuchsovi, který si je občas dá také, ale bez cibulky. Pokaždé mě výrazně upozorňuje, že chce jenom dvě! DVĚ! Přiznám se, že mu nikdy dvě neudělám, protože dvě míchaná vajíčka prostě udělat neumím! Pokaždé mu udělám čtyři, a když se náhodou podívá na pánev a překvapeně řekne, to jsou dvě?, přikývnu. Ano. Dvě. Ale velká! Pak mu dám na talíř zhruba dvě vajíčka a tři čtvrtě a zbytek si z pánve labužnicky vytírám chlebem…

V roce 1981 jsem jela se šestiletým synem, jako pomocnice v kuchyni, na jeho první pionýrský tábor.
Bylo tam asi dvě stě dětí a padesát dospělých, a nás v kuchyni bylo šest. Jednou jsme se rozhodly, že uděláme k snídani míchaná vajíčka. Nakrájíme k nim chleba a máme hotovo, říkaly jsme si spokojeně, ale sotva jsme začaly míchaná vajíčka vydávat, strhla se mela. Moje milovaná míchaná vajíčka miloval každý, kdo si pro ně k okénku přišel. Neustále jsme rozbíjely další a další! Stovky vajec! A pořád to bylo málo! Děti si chodily přidávat, jednou, dvakrát. Vedoucí je nakonec museli z jídelny vyhnat, protože zatímco fronta byla nekončící, vajíčka nám došla…

Mou touhu po míchaných vajíčkách vyvažoval můj absolutní nezájem po sladkostech. Vzpomínám si na jedinou čokoládu, se kterou jsem se v dětství setkala a po které jsem toužila.
Každé Vánoce dostával táta v práci na tři děti, tři vánoční kolekce. Já i bratři jsme tedy měli každý „svoji“ kolekci, pověsili jsme si „svoje“ čokolády na stromeček a hlídali si je. Po štědrovečerní večeři táta zrušil zákaz nic ze stromečku nebrat, a my se k němu vrhli, věděli jsme přesně, kam sáhnout, a když jsme si „svůj“ čokoládový kousek snědli, šlo se teprve na vybalování dárků.
Možná díky tomu, že u nás byla čokoláda a jiné sladkosti jenom na Vánoce, jsme měli všichni tři zdravé zuby. Byla jsem jediná ze třídy, kdo se nebál jít k zubaři na prohlídku, protože když mi náš školní zubař prohlédl zuby, zavolal všechny kolegy do své ordinace, aby se na ně podívali. Byly totiž dokonale zdravé.

A jsou víceméně stále, protože mi moje paní zubařka, Ivana Sklenářová, nedávno řekla, paní Fuchsová, máte všechny v pořádku, ty vám už vydrží…

Autorka: Irena Fuchsová