Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Chlapi mají rádi mrchy.

… ale berou si hodné holky, se kterými se nudí. Nemá to logiku. Hodné holky je nudí, ale vezmou si je, žijí s nimi, mají s nimi děti. A pak utíkají za mrchami, protože s hodnými holkami se nudí.
„Když mi bylo pětadvacet, měla jsem obrovskou lásku,“ vyprávěla mi kamarádka Bohunka. „Bydleli jsme spolu půl roku. Každé ráno jsem mu běhala pro čerstvé rohlíky. Od babičky jsem mu vozila jahodovou marmeládu, kterou miloval. Naučila jsem se vařit jeho oblíbená jídla. Co hodin jsem strávila u sporáku! Každý pátek jsem převlékala peřiny, protože mi jednou řekl, že miluje vůni čistého povlečení… a on mi zdrhl za mrchou!“
Další půl hodinu mi vyprávěla o té mrše, se kterou on tedy určitě šťastný nebyl a také s ní vydržel chvíli, a když se po pětatřiceti letech potkali, oba před důchodem, zeptala se ho Bohunka, i když to dobře věděla, proč ji vlastně tehdy opustil.
„Víš, Bohunko… jak bych ti to řekl…“ pomalu hledal slova, ale pak to z něj vyjelo. „Tys byla tak strašně hodná, všechno, cos pro mě dělala, bylo takové maminkovsky voňavé – ale Berta… Berta byla mrcha! Joj… to byla mrcha…“
„A ten hajzl se i po pětatřiceti letech nestyděl zasněně čumět před sebe a tetelit se při tom,“ vztekle skončila Bohunka svoji úvahu o tom, že chlapi se s hodnými holkami nudí a jdou radši za mrchami.
Mrchy jsou jako oheň, o který se spálí každý chlap, který si s ohněm rád hraje. A každý chlap se někdy v životě spálil, zrovna tak, jako si to každý chlap někdy vyzkoušel s mrchou. Někdo se skoro nepopálil, jak od ní rychle upaloval zpátky ke své hodné holce, jiný se popálil hodně. Někdo „skákal přes oheň“ mnohokrát v životě a nic se mu nestalo, někoho oheň sežehl tak, že se z toho už nikdy nedostal. Ale že chlapy přitahují mrchy i oheň, to my, ženy, víme moc dobře.
Aby nám, hodným holkám, chlapi neutíkali k mrchám, musíme udělat jedinou věc. Chlapi se s námi nesmí nudit. Už to, že si připustíme, že se s námi může náš chlap nudit, je obrovský pokrok, protože jsou ženy, které ani nenapadne, že by toho svého mohly nudit. Jsou si tak jisté svojí péčí, kterou mu dávají, že jim přijde naprosto nepravděpodobné, že by se jejich miláček mohl s nimi nudit.
No jo, dámy, ale vaše péče nevyváží nudu, která s vámi je. Vykašlete se na vaření, vykašlete se na úklid, vykašlete se na nudný stereotyp, a udělejte něco, čím vašeho chlapa překvapíte. Znejistíte. Pobavíte. Zaženete nudu, kterou s vámi cítí!
Bětuška, moje kamarádka, pětapadesátiletá hodná ženská, přišla už před dvaceti lety na jeden fígl, který jí pomohl, aby se její chlap s ní nenudil a neměl chutě na mrchu.
Každý druhý čtvrtek v měsíci šla k holiči.
Každý druhý pátek v měsíci si přinesla domů karafiát.
Každé čtvrté úterý v měsíci si koupila něco hezkého.
Každou třetí středu v měsíci si přinesla druhý karafiát.
Ve svém diáři měla u všech těchto dnů červené kolečko. První karafiát jí prošel. Druhý také. U třetího se jí konečně zeptal, od koho ho má. Bětuška řekla něco neurčitého. Pak si konečně všiml, kdy chodí k holiči a kdy si přinese domů karafiát. Všiml si také, že když si něco koupí na sebe, druhý den přinese zase ten blbej karafiát!
Jóó… Bětuščin manžel se s Bětuškou nenudil. A proto ho nikdy nenapadlo, aby někam mizel za mrchou.
P. S.
Někdy je ovšem chlap „hrdina“, pohrdne hodnou holkou a vezme si mrchu. A doplatí na to, samozřejmě, i když by to nikdy nikomu v životě nepřiznal, protože mu tu jeho mrchu všichni závidí. Ano, závidí, protože nikoho nenapadne, že je to mrcha! Ona se totiž před nimi jako mrcha nechová. Ale doma, panečku, doma svému „hrdinovi“ pěkně zatápí! A dobře mu tak! Měl si vzít hodnou holku a doufat, že se s ní, při troše štěstí, nebude nudit…

Autorka: Irena Fuchsová