Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Proč nehraješ na piáno?

„To se zeptal můj muž naší dvanáctileté dcery, když přišel z návštěvy u kolegy, kde jejich desetiletý syn hrál na piáno,“ sdělila mi jízlivě moje kamarádka a pokračovala.
„Ireno, ty víš, že naše holka v životě na nic nehrála! Ty víš, že dělá od první třídy basketbal. Ty víš, že jí jdou jazyky, tak si k angličtině a němčině, přibrala francouzštinu. Víš to, viď?
Samozřejmě, že to vím! Přikývla jsem, ale než jsem stačila cokoli říct, moje kamarádka zaječela.
„Tak proč to ten idiot řekl?! Proč?! Copak on to neví?!“
A tak jsem jí řekla příběh rodiny, kde měli dvě děti, třináctiletou dceru a patnáctiletého syna. Oba se dobře učili, oba měli své zájmy, kroužky, koníčky. A přesto, kdykoli jejich otec přišel odněkud, kde se setkal s dětmi, které dělaly něco jiného, pokaždé se svých dětí zeptal: Proč neděláš…
Bylo to nepříjemné do té doby, než si z toho oba, dcera i syn, začali dělat legraci.
„Mami, ještě že ten nový tátův kolega není horolezec! To by se mě táta zeptal, proč nelezu po horách,“ zasmál se syn.
„Představte si, že by měl někoho známého u cirkusu, a přišel by od něho a zeptal by se mě, proč nechodím po provaze,“ smála se dcera. Matka se smála s nimi. A co měla dělat? Jejich otec neuznával nic, co jeho děti dělaly, uznával jenom to, co dělaly cizí děti. Proč neděláš…? Proč nehraješ…? Proč nejsi…? Naštěstí tenhle otec začal srovnávat své děti s cizími, až později, kdy už jeho děti byly velké, ale znám horší exemplář! Muže, kterého si vzala před mnoha lety jiná moje kamarádka. Byl dokonalý. Nenašla na něm jedinou chybu ani ona, ani její sestra a bratr, ani rodiče, babičky, dědečkové. Byl prostě dokonalý pro všechny příbuzné.
Vybarvil se, když jejich prvnímu dítěti, drobné Klárce, byly tři roky. Jeli s ní na dovolenou, kde byla stejně stará holčička, ale o hlavu větší, silnější a ráznější.
„Proč ta naše… Všimla sis, jak ta jejich… Ta naše neumí… Ta naše nedokáže… Proč ji neučíš… Proč to neumí…“
Tomuhle exempláři to už zůstalo. Když se jim za dva roky narodil syn, pokračoval i u něho.
„Proč ten náš… Všimla sis, jak ten jejich… Ten náš neumí… Ten náš nedokáže… Proč ho neučíš… Proč to neumí…“
Já vím, muži tuhle vlastnost většinou nemívají. Ale někteří takoví jsou. Tak mě napadlo, jestli to není nějaká psychická úchylka? Neuznávat klady svých dětí a obdivovat pouze to, co dělají děti jiných rodičů? Snažit se vlastnosti a dovednosti jiných dětí, naroubovat na své děti, a neuznávat to, co umí děti vlastní, to, v čem vynikají, čemu se věnují. Nebo je to obyčejná zakomplexovanost podobných otců?
Řeknu vám, když je v rodině takový chlap, pak opravdu nezbývá nic jiného, než se proti němu s dětmi spojit a dělat si z něho legraci. Napadá vás něco jiného? Mě ne.

Autorka: Irena Fuchsová