Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Skřet místo antikoncepce.

„Lucie, půjčíš mi na víkend Skřeta? Pavel začíná zase mluvit o dítěti.“
Tyto dvě věty řekla Simona Lucii, své nejlepší kamarádce, a usmála se na ni, protože netušila, že jejich přátelství, které začalo na základní škole, právě začal zvonit zvonec.
Lucie koukala na svoji nejlepší kamarádku a vůbec ničemu nerozuměla.
„Cos to řekla,“ zeptala se Simony a v duchu si říkala, buď Simča blbě vyslovuje, nebo já přestávám slyšet. Jakého Skřeta chce ode mě půjčit, proboha?!
Simona se usmála a začala trpělivě vysvětlovat, co po Lucii chce.
„Pavel včera zase začal o dítěti. Dokonce mi hladil břicho… on si snad myslí, že jsem dodělala vejšku jenom proto, abych hned rodila. Chci aspoň dva roky pracovat. Minimálně dva roky! A Pavel to moc dobře ví! Ale zkouší to na mně! Tak jsem si řekla, že mi Skřet pomůže. Možná by stačilo, kdybych si ho půjčila jenom na sobotu. Skřet nikdy nezklame! Už pomohl tolika holkám…“
Lucie měla matematický mozek, který jí nepřestal pracovat ani na rodičovské dovolené s Andílkem, jak říkala své tříleté dceři. Přesně věděla, kolikrát si Andílka půjčila na sobotu nebo na neděli Renata, Dana, Klárka, Zuzka, Radka a Romana. Ale něco tu nehrálo. Všechny tyhle její nejlepší přítelkyně, si půjčovaly Andílka. Půjčovaly si Andílka!
Tak kdo je, sakra, Skřet, kterého si chce půjčit Simona?!
Celou dobu, co Lucii pracoval na plno její matematický mozek, koukala na Simonu, aniž by si uvědomovala, jak se tvář Simony mění. Simoně mozek pracoval také, sice ne tak rychle jako Luciin, nicméně jí během vteřiny došlo, že právě použila tajnou přezdívku pro Andílka. Nahlas řekla před Lucií přezdívku, na které se shodly všechny jejich přítelkyně. Právě teď řekla nahlas přezdívku Andílka, přezdívku, kterou dokonce sama vymyslela.
Skřet.
Kvůli Skřetovi musely přestat chodit do oblíbené kavárny, protože je o to majitel, doslova na kolenou, poprosil. Kvůli Skřetovi se styděly jít s Lucií po ulici, protože to, co beztrestně dokázal tříletý Skřet, si nedovolila ani parta výrostků o půlnoci. A všechny měly od svých matek, otců, sourozenců a dokonce i babiček a dědečků, kteří jsou zvyklí na ledacos, zakázáno, přivést Skřeta třeba jenom na pět minut k nim domů.
Nicméně na něco Skřet působil pozitivně. Renata, Dana, Klárka, Zuzka, Radka a Romana, nemusely používat antikoncepci, protože jejich partnerům stačilo, aby si vzpomněli na Skřeta, a žádné oplodnění nehrozilo…
A jak se stal z Andílka Skřet? Jednoduše. „Vymazlením“.
To Lucie „vymazlila“ Andílka do nezvládnutelného Skřeta. Vymazlila Andílka do protivného, rozeřvaného spratka, který nejenom že nezná žádné hranice, ale on ani neví, že nějaké hranice existují!
Skřetův pracovitý tatínek se chodí domů akorát vyspat, a dobře ví, proč. O víkendech zůstává doma pouze tehdy, když ví, že Andílek je minimálně třicet kilometrů od baráku.
Tohle všechno běželo Simoně hlavou a výsledek byl, že by se nejradši propadla. Poprvé v životě ji napadlo, že ten, kdo si jako první řekl: nejradši bych se propadl, na tom musel být opravdu, ale opravdu hrozně, a ona, Simona, je na tom právě teď, ještě mnohem hůř.
Lucie si změnu v Simonině tváři uvědomila už před pěti vteřinami, a nejméně vteřinu jí bylo jasné, proč ke změně v Simonině tváři, došlo. Během další vteřiny se smířila s tím, že právě přišla o nejlepší přítelkyni, a rozhodla se, že si ji ještě naposledy, v posledních dvou vteřinách, ďábelsky vychutná.
„Simono, tak ty říkáš mému Andílkovi, Skřet?“
Simona okamžitě pochopila, že jejich přátelství je minulostí a rozhodla se, nejít ke dnu sama. Tak přikývla.
„Lucie, omlouvám se ti. Chápu tě, jsi matka. Je to ode mě blbé, ale přiznávám se. Ano. Skřet. ŘÍKÁME Andílkovi, Skřet.“
„ŘÍKÁME!? Kdo ještě říká mému Andílkovi, Skřet? Ten tvůj Pavel?“
„Pavel ne. Pavel Skřřř… Pavel Andílka nezná. Měl ho poznat až teď, v sobotu.“
„Tak kdo ještě říká, kromě tebe, mému Andílkovi, Skřet?!“
Simona rychle vyhodnotila, jestli holky budou naštvané, když je Lucie pošle ke dnu také, vyšlo jí, že to přežijí, a rychle vysypala jejich jména.
„Renata, Dana, Klárka, Zuzka, Radka a Romana.“
Pak popadla kabelku a prchala z malého parčíku mezi vlakovým a autobusovým nádražím, kde posedávali cestující, kterým bylo jedno, že je obtěžuje jedno nevychované dítě, protože věděli, že se za chvíli zvednou a z města odjedou.
Prchala z parčíku, který byl jediným místem, kam mohla Lucie se svým Andílkem alias Skřetem, chodit.
Prchala z parčíku, který byl jediným místem, kam za Lucií a za Skřetem, její nejlepší přítelkyně chodily, aby po nějaké chvíli, doslova uskřetované, prchaly s radostí do práce, na vlak, na autobus, do města, domů…

Autorka: Irena Fuchsová