Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Recept na šťastný život.

Tenhle recept znám sice zhruba od svých třiceti let, ale nemám ho pořád zažitý. Musím být alespoň chvíli „namočená“ v neštěstí, katastrofě, smůle či průšvihu, a až po chvíli „namočení“, si na tenhle recept vzpomenu a… ve vteřině jsem šťastná.
A vlastně je dobře, že to je takhle. Je dobře, že ten recept nemám zažitý, a vzpomenu si na něj až po chvíli. Nezažila bych pocit štěstí a úlevy, kdybych si na něj vzpomněla v té vteřině, co jsem se „namočila“ do neštěstí, katastrofy, smůly či průšvihu. Kdybych se totiž alespoň na chvíli „nenamočila“, následný pocit štěstí bych si neužila! Ale když si chvíli upřímně zoufám a po té zoufalé chvíli si na recept vzpomenu, pak je úplně jedno, jak moc si zoufám, protože můj recept okamžitě zabírá na jakékoli zoufání, neštěstí, katastrofu, smůlu či průšvih.
Někdy je to vysypaná sůl po celé kuchyni, ve chvíli, kdy pospíchám na vlak. Jindy se náš Atíček vyčůrá na koberec, protože je to už starý pán, a musí se s ním chodit častěji ven, a já myslela, že ještě chvíli vydrží, než něco dodělám. Někdy je to hrůza z toho, že mi nejde otevřít fleška, nebo děs, když nemůžu najít uložený soubor, ve kterém jsem před hodinou pracovala. Ulomený zub. Pád na chodníku. Zpráva o výpovědi. O smrti. O rozvodu. Ztracená kniha, kterou musíme vrátit. Pozdní příchod do práce. Na schůzku.
Samozřejmě, záleží na okolnostech, které uvedené katastrofy násobí nebo naopak mírní. Ale pokaždé, když se „namočím“, a chvíli jsem „namočená“, vzpomenu si na můj osvědčený recept, a okamžitě se mi udělá lépe, a lépe se mi dělá od mých třiceti let, kdy ke mně tenhle recept přišel, aby mi pomohl. A tak by to mělo být.
Měli bychom mít sami sebe rádi, měli bychom si sami sebe uvědomovat a měli bychom sami sebe před sebou a před druhými, bránit. Koho jiného bychom měli bránit, než sami sebe? Chceme-li bránit druhé, musíme přece bránit v první řadě sami sebe.
V době, kdy mi bylo zhruba třicet let, bylo kolem mě dost neštěstí, katastrof, smůly a průšvihů. A ten milosrdný recept, který ke mně jednou přišel, mi poradil zhruba toto.
Když dostaneš facku, buď ráda, že nebyly dvě.
Já vím, někdo s tím nemusí souhlasit. Chápu ho. Člověk by se neměl takhle utěšovat – když je něco špatné, mohlo by to být ještě horší. Víte, ale ono to někdy nejde, a proto za mnou ten recept přišel. Aby mě nenechal ve štychu, a aby mě naučil, dívat se na neštěstí, katastrofy, smůlu a průšvihy, s úsměvem a nadhledem.
Ale pozor! Když mě naučil tohle, hned potom mě naučil, abych za sebe tvrdě bojovala. To mě sice nenaučil hned, trvalo to pár let, protože když si zlámete ruku, také s ní nemůžete hned dělat to, co dřív, ale protože byl tenhle recept dobrý učitel, nakonec mě tvrdě bojovat, naučil.

Autorka: Irena Fuchsová