Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Co kdybys doma chodil jako Vojta Kotek?

Znají to ženy i muži. Oblečení, které se už nehodí „na ven“, se nosí „na doma“, a co se nehodí ani „na doma“, končí v charitě, v kontejnerech, nebo na chalupě.
Ale ani tam nemá náš oblíbený kousek oděvu, který s námi věrně chodil ven a později s námi vděčně pobýval doma, své jisté. Na chalupě totiž většinou zjistíme, že se nehodí ani tam, a tak vezmeme nůžky a rozstříháme ho na několik hadrů, protože hadrů, jak nám potvrdí muži, kteří rádi pracují rukama, není nikdy dost…
Tohle všechno jsem napsala jenom proto, abych zavzpomínala na mé nejkrásnější oblečení „na doma“, které jsem nosila začátkem sedmdesátých let.
Bydlela jsem tehdy v bytě, který měl jednu místnost a předsíň. Přijímala jsem v něm bohémské návštěvy v dlouhých originálních modelech, které jsem si sama vyrobila. Sehnat vhodnou a lacinou látku nebyl problém, pak jsem ji ve velkém prádelním hrnci obarvila nebo nabatikovala, potom jsem si z ní ušila několik maxišatů do tzv. téčka a vylepšila je korálky, šňůrkami, kapsami či velkými knoflíky.
Byly to jedinečné modely! Cítila jsem se v nich jako princezna!
Bydlela jsem v přízemí na dvorku, a když na mě zazvonila bohémská návštěva, vyšla jsem z bytu krokem bohémské princezny, prošla jsem kolem kanálu, kde se občas myli v kaluži potkani a tak jsem raději dlouhou sukni elegantně nadzvedla, vznášela jsem se dlouhou tmavou chodbou k venkovním dveřím, a když jsem návštěvě otevřela, princezna ve mně vykvetla, protože návštěvy – většinou to byli pánové – se na mě koukali tak, že se ze mě stala královna, a vůbec jsem se nedivila, když jsem šla vzápětí před nimi zpátky přes chodbu a dvůr do mého bytu, že jsme šli většinou beze slova, protože moje šaty „na doma“, jim vyrazily dech…
Tyto mé modely nebyly začátkem sedmdesátých let „na ven“, a proto, když jsem se později před domem se svými bohémskými návštěvami loučila, vzbuzovaly nemalý zájem kolemjdoucích, což mě těšilo, protože jsem byla svobodná a bohémská, a takové byly i moje šaty „na doma“, a takové byly i moje trochu střízlivější modely „na ven“.
Když jsem se vdala a narodily se mi děti, už nebyl čas, abych si „na doma“ šila originální modely a tak jsem se začala doma navlékat do čehokoli, co bylo pohodlné a jakžtakž vypadalo, takže jsem se v tom mohla ukázat i před paní pošťačkou nebo před sousedy.
S nástupem sekáčů začátkem devadesátých let, nastaly, nejenom pro mě, doslova žně, které trvají stále. Když si totiž my, ženy, koupíme v sekáči něco „na ven“, něco, co je originální a za babku, a doma zjistíme, že jsme se zmýlily, a „na ven“ to tedy opravdu, ale opravdu není, vezmeme si to „na doma“. A protože podobné omyly pácháme často, vypadáme doma pořád hezky! Tak. To, co jsem teď napsala, stačí k tomu, abych konstatovala, že, my, ženy, máme své „na doma“ jasné.
Muži to mají daleko horší. Mít něco „na doma“, považují za degradující, zženštilé, a proto chodí doma většinou ve slipech nebo v trenýrkách a v triku, a my, ženy, se vztekáme, protože jejich „na doma“ nám pije krev pořád, i když jsme boj se slipy, trenýrkami a vytahaným trikem, dávno vzdaly.
Víte, pánové, nechci vám radit, to v žádném případě ne, ale věřte mi, že děláte velikou chybu, že na nás nedáte! My, ženy, totiž přesně víme, v čem bychom vás chtěly doma vidět! My bychom si vás „na doma“ oblékly tak, že byste se z toho ani nechtěli svléct, jak dobře by vám v tom bylo! A hlavně by vám to slušelo! Vy totiž vůbec nechápete, že se doma chceme dívat na muže, kterému to sluší, a ne na muže, který se před námi producíruje ve vytahaném triku a ve slipech či v trenýrkách! Ale z nepochopitelných důvodů s vámi prostě nehneme!
Když jsme měli nedávno v Činoherním klubu generální zkoušku, museli jsme počkat, až se na jevišti vyřeší technický problém, a tak jsme seděli kolem baru a povídali si, a protože jsem tenhle námět nosila od rána v hlavě, zeptala jsem se svých kolegů, v čem chodí doma rádi nebo jestli mají něco „na doma“.
A vzápětí jsem zjistila, že se doma dá chodit ještě úplně jinak! Žádný model ze sekáče, který měl být původně „na ven“! Žádné slipy nebo trenýrky a triko! Žádné pohodlné oblečky, ve kterých by se naši muži cítili jako v ráji. Kdepak!
Mezi mými kolegy seděl i Vojta Kotek, který na moji otázku odpověděl okamžitě.
„Doma pro mě znamená nahotu. Chodím doma nahý. Nahota doma, to je bezpečí.“
Řeknu vám, to tedy byla velmi příjemná představa! A tak mě napadlo, že bychom našim mužům, až se zase budou doma před námi producírovat ve slipech či v trenýrkách a ve vytahaném triku, mohly říct, zlato, a co kdybys doma chodil nahý jako Vojta Kotek?

Autorka: Irena Fuchsová