Neděle se chýlí ke konci a mně čeká těžký týden. Musím se vrátit domů, bohužel. Jdu po cestě a myslím si, že jsem se vyrovnala se vším a že mohu jet v klidu domů. Ještě chvíli to funguje, než uvidím střechu jeho domu. Zastavuji se a cloním si oči před prudkými slunečním světlem.

Je tu ještě něco, co jsem ti dosud neřekla. Ale neumím to vyslovit, ještě nenacházím žádných slov. Roberte, říkám potichu po větru, nikdo se mne ani nedotkne, dokud tohle s tebou neskončí. Jednou se musím s tebou rozloučit. Musím se na to pořádně připravit, ale ještě mne chvíli ponech trochu toho snění a dotýkej se mne prostřednictvím vody a měsíčních paprsků. Může ti to připadat směšné, ale já ….

Proud slzí se mi řine po tvářích a já usedám na louku, stáčím se do klubíčka a nechávám pláči volný průběh. Slyším své vzlyky a nestydím se za ně. Všechno je špatně, Roberte. Nevyznám se v tom. Pak zvedám hlavu a dívám se na kousek jeho domu. Okna byla zavřená.

„ To není fér,“ říkala jsem si potichu, “tohle není sakra fér. Já se trápím.“

Skláním hlavu ke kolenům a znovu pláču. Necítím však nic osvobozujícího, spíš mne tiskne nějaký velký zármutek.

„Jakoby toho už nebylo dost,“ žaluji si pro sebe.

Vstávám a klopýtám zpátky k chatě. Sotva se mi podaří otevřít dveře a běžím do koupelny. Zhluboka dýchám, dokud tíseň nepřejde. Někdo klepe na dveře.

„ Není vám nic, Ilono?“ Sousedčin hlas mne probouzí z mrákotného stavu.

„Ne, to nic není. “

„Kdybyste něco potřebovala, zavolejte.“

Přemýšlím, co udělat. V takovém stavu nemohu řídit. Vařím si třezalkový čaj, snad mne to na chvíli uklidní nervy.

Asi za půl hodiny se mi dělá dobře, jsem schopná řídit. Nakládám věci do auta a pak se rozhoduji, jestli si mám deník brát s sebou anebo ho tady nechat a příští týden pokračovat.

Rozhodla jsem se pro druhou verzi.

Vjíždím na dálnici a snažím se předjet kamion. Nepouští mne. Jsem nyní plně soustředěná. Pouštím si Zelenou vlnu. Konečně uhnul a já mám před sebou volnou cestu.

Bylo odpoledne, když jsem odemykala dveře bytu. S úlevou jsem hodila bágl do rohu předsíně a padla jsem na postel. Hmátla jsem za sebe a pustila si hudbu. Byla příjemná. Nebudu myslet na ty dva uplynulé dny. Vykašlu se na to. Prostě to nechám plavat. On je ženatý, o mnoho starší, než jsem já, je určitě zkušený psycholog a třeba jeho zápisky jsou úplně o něčem jiném, než si myslím já. Ale tohle jsem si už jednou říkala, proboha, a stejně to nepomohlo. Jediné, co by mi pomohlo, začít něco dělat. V práci je nějaký útlum, ta mi nepomůže se odreagovat. To chození do botanické zahrady je taky na kočku.

Provedu prostě radikální změny v životě. Provedu je ….

Odhodlaně vstávám. Hlad se ozývá tentokrát naléhavě.

Vajíčka s cibulkou. Nic jiného v ledničce nemám. Hudba se potichu rozlévá po pokoji a já pojídám svou večeři, nedělní odpoledne se nudně vleče. Beru si noviny, abych zaplašila své myšlenky. Očima přelétám stránky a snažím se, abych vůbec věděla, o čem to je. Ne, ještě pořád nejsem v pořádku. Nejsem, prostě nejsem …

Vajíčka mně nechutnají. Vyhazuji je do záchodu a splachuji. Dělám si třezalkový čaj a sedám si k televizi. Běží tam nějaká hra. Zavírají se mi oči. Najednou cítím, jak jsem sama. Jak to přestávám snášet. Ale není to otázka statečnosti, ale zvyku a já si musím zvyknout. Takových problémů ještě bude, než začnu litovat, že je už nemám.

Přecházím po bytě. Měla bych uklidit, ale nechce se mi. Nechce se mi nic dělat. Jdu na balkon a zapaluji si cigaretu. Dívám se do ulice. Pomalu vyfukuji kouř a pozoruji, jak se obloha pomalu bere k večeru. Usedám do proutěného křesla. Pomalu se ke mne line hudba z ložnice a já se opírám o opěradlo a kouřím, dívám se za kouřem, jak pomalu stoupá z mé cigarety.

Šla jsem brzy spát. V práci musím být naprosto fit. Dávám si pozor, abych neprovedla nějakou hloupost. Snažím se soustředit jen na práci a všechno dělám přesně jako hodinky.

Den proběhl bez problémů a já jsem hned z práce zamířila domů. Žádné stulíky, říkám si způsobně, když jdu kolem botanické zahrady. Jen tak kouknu přes plot. Žádné rozhovory s květinami, zakazuji si. Míjím dlouhý plot zahrady a čekám na trolejbus. Stejně tomu neodolám, ale musím se držet při smyslech. S Robertem nemám žádný kontakt a možná, že kdyby chtěl, tak si mne někde najde. Ale on se nesnaží. Třeba opravdu pro něho neznamenám nic jiného než prostředek pro jeho výlety do snů.

Trolejbus je plný lidí. Jedno volné místo. Pozoruji z okna pomalu ubíhající ulice a stromy a lidi, jak vystupují a nastupují. Na nic zvláštního nemyslím.

Konečně moje stanice. Prodírám se mezi stojícími lidmi k východu.

Jdu po ulici a dívám se do výloh.

„Ano, kdyby chtěl, tak by se ozval.“ našeptává mi zase vnitřní hlas a směje se mi. Jsem trochu uražená. „Tak tohle si myslíš? On mne miluje.“

„Ale jak to můžeš vědět?“ Už zesiluje a dotírá.

„Z jeho deníku.“

„Četla jsi teprve pár stránek. A nevíš, co je na dalších.“

„Nezájem,“ říkám mu a snažím se mu zavřít pusu.

„Musíš si to přečíst až do konce.“

Hlas mizí a já jsem v pasti.

Snažím se víc spát, abych se neunavovala a všechno zvládala. Uvědomuji si, že všechno nyní záleží na mé duševní kondici a normálním uvažování. Zvládnu ten deník až do konce. Věřím si. Až do pátku jsem v klidu. Jasné je, že tyhle věci musím řešit. Už kvůli sobě a také kvůli němu. A možná, že je to dobře, že není se mnou. Neměla jsem dost času a prostoru se vypořádat se svými pochybnostmi. A to je jedině dobře, že jsem na to sama. Poznala jsem se. Vstoupila jsem do sebe a nyní jsem v úplně jiné situaci, než jsem byla na začátku. Prožila jsem spoustu krásných a výjimečných věcí a tím jsem se k němu přiblížila víc, než kdybychom se stýkali.

Musím si neustále domlouvat a řídit svůj život ze dne na den. Jinak se z toho nejsem schopná dostat.

Ale já vím, že tam zase pojedu. I kdybych si víc uvědomovala marnost toho úsilí. A tak v pátek, hned po práci, vjíždím tou známou cestou na dálnici. S napětím čekám, až uvidím kopce. Krásný den. I když se opravdu už blíží konec krásným dnům, ale ještě se počasí pořád drží. Už vidím i střechu jeho chalupy a jsem klidná. Vyjíždím kousek do kopce, abych se podívala, jestli tam náhodou není. Okna jsou zavřená a nikde nikdo není. Fajn, říkám si.

Plná očekávání jedu ke své chatě. Paní sousedka právě věší prádlo a hned na mne volá, abych se stavila na kafe. Radostně přikyvuji. Zkoumám, jestli je počasí na koupel v potoce. Asi moc ne. Letos se už nebude nic takové opakovat. Škoda, říkám si.

Ale příště to bude zase jiné. Musím sama sebe překvapovat.

„Jen se trochu upravím a hodím si věci do pokoje.

„Hned přijdu za vámi,“ volám přes plot. Běžím ke skříňce, kde je uložený deník Jsi tady, říkám mu a pohladím ho po obálce.

Oblékám si šaty. Všechno začíná moc dobře.

„Dobrý den?“ Podávám jim ruku a sedám na místo, jako minule.

Usmívají se na mně.

„Touží tu po vás jedno zvířátko. To víte, jak jednou nakrmíte, tak se nehne. Ujali jsme se jí. Myslím, že je od Vránů z dolní chalupy. Pan doktor Vrána se asi o ní staral, ale teď si našla jiný dům.“

Kočička se mi tře o nohy a já ji zvedám ze země a hladím ji. Lehounce přede.

„Je hodná. Co jste odjela, tak se náš drží. Ani nechytá ptáky. To víte, my ji krmíme.“

„Ty tulačko,“ říkám ji a hladím ji po hlavičce a tlapkách.

„Má vás ráda.“

„Škoda, že si ji nemohu vzít sebou, ale co by dělala v bytě?“

„No bať,“ říká soused a nalévá si víno do sklenice.

„Nechcete trochu šťávy z černého bezu, když nepijete víno?“

„Dala bych si,“ zaprosím. Kočička se mi uvelebuje na klíně a já ji jemně hladím. Bez sentimentu a výbuchu emocí. Mé dotyky patří jen jí. A ne proto, že ji přede mnou hladil Robert. Nehledám stopy jeho rukou. Bylo by to nespravedlivé, aby se jen stala prostředníkem vzájemných milostných lidských doteků.

„Tak na zdraví,“ zvedám sklenici ke rtům. Zapaluji si pak cigaretu a mluvíme o novinkách, o počasí a o směru větru a přicházejícím podzimu.

„Myslím, že se vám tady líbí. Škoda, že tu nemůžete být celý rok. I zima je tu krásná.“

„Musím chodit do práce,“ říkám.

„Však jsme si se starým říkali, jak si toho tady hledíte. Jste hodná, pečlivá.“

„Ale nepřehánějte, taky mám své mouchy.“

„Kdybyste někdy něco potřebovala, tak jsme tu my, sousedé.“

„A naopak.“ Zvedám sklenici se zbytkem šťávy.

Pak se už musím vrátit. Ještě musím něco dělat doma, jít na večerní procházku a pak se osprchovat a spát.

Usmívají se a já od nich odcházím v nejlepší náladě. Kočička maže se mnou, protože ještě asi nezapomněla na namočené piškoty v mléce.

Zvu ji dál a ona běží do kuchyně a rovnou k misce. Ale ta je prázdná. Otáčí ke mně vyčítavé oči a já ji už nalévám do misky mléko. Zásoby si vozím z domova, proto je mléko čerstvé. Chvíli ji pozoruji a usmívám se. Tak, Robertova milenko, teď si někam zalez, protože budu čarovat.

Dělám trochu pořádek, abych měla pocit harmonie, pouštím si tiše hudbu. Nechám se unášet hudbou a očima hledám alespoň odlesk jeho podoby v nočních mracích, které se začínají na obloze stahovat.