Jdu vstříc neznámé budoucnosti. To, co čtu, co cítím, o čem přemýšlím, zůstává ve světě pouhých představ a já vím, že nic z toho nemá reálný základ. Možná, že mi to pomáhá překonat mé tíživé problémy, které jdou ruku v ruce s mým osaměním. Je večer, přejíždím si hřebenem vlasy a slyším, jak v tom tichu tiše praskají. Myslím, že půjdu spát, než mi sevře hrdlo stesk, bolest a pocit beznaděje.

Probouzím se a uvědomuji si, že ležím v posteli. Je noc. Dívám se na hodiny. Půl druhé. Rychle vylézám, stahuji kolem sebe župan a jdu do kuchyně. Rozsvěcuji svíčku a a beru do rukou blok. Jsem ještě rozechvělá z toho snu a také mám strach, jak bude jeho zápis pro mne znít. Jestli ho pochopím.

Pokud ne, říkám si, zůstanu v poloviční vědomosti a budu se dál trápit.

Dnes je 19. 6. 2010. Zápisky z dovolené na chatě.

Čtvrtý den. Po probuzení se cítím poněkud nesvůj. Nejspíš kvůli ní a také jsem poněkud zdeptaný z těch prášků na spaní. Bezmyšlenkovitě jsem napustil do umyvadla vodu a namydlil svou tvář. Kde je holicí strojek s žiletkou? Tenhle způsob holení nesnáším a většinou proto používám elektrický strojek. Dívám se na sebe do zrcadla, a kdyby mi v tom nebránila pěna, začal bych se asi smát. V zrcadle vidím obraz své velkoleposti, který se ale za krátkou chvíli změní, bude jiný, ale budu to stále já. Jenže to bude, až se doholím a umyji.

Zdánlivě jednoduchá věc, ale kolik lidí se trápí svou podobou v zrcadle víc, než se trápí podobou svých myšlenek a činů? To však je věc stejně běžná jako všechno ostatní, co v historii lidstva bylo, jest a ještě bude.

Nechávám se svými myšlenkami zaměstnávat úmyslně a nemyslím tak na ni. Opakuji si její jméno, protože bych se nechtěl splést v rozhodujícím okamžiku našeho setkání. A tak se vnitřně ladím, abych byl hoden spatřit ji i ty své bohyně. Hloupost a přece – co kdyby se spikly živly, kterým nerozumím, a vše se ukázalo opět ve své čisté kráse? Nesmím se bát. Strach není rozhodně namístě, neboť obraz veškeré ušlechtilosti žen by se tak mohl stát být v mých očích navždy pokřiveným a nepravdivým.

Oholen a vyparáděn zamykám dveře a jdu na obvyklou procházku. Snídat budu asi v lese. Najdu si maliny a napiji se ze studánky pod strání. Voda vyvěrající z podzemí je chladná, železitá. A tak opět kráčím po cestě, kterou jsem kráčel včera. Vzpomínka na úsměv a šibalské ohníčky v očích té zajímavé ženy mě dráždí. Chtěl bych jí oplatit nepříjemný pocit, že jsem byl jemně řečeno odmítnut, jenže ona by to nepochopila. Nebyl bych pro ni už ten svůdník, za kterého se, při vší skromnosti, považuji. A možná by ztratila to jedinečné světlo, co z ní vyzařuje, a svět by byl o jeden zázrak chudší, o mých pocitech nemluvě …

„Haló, tady jsem!“ vytrhl mne její vzdálený hlas a já se otáčím a rozhlížel, abych ji spatřil. Stojí na nevysoké skále a mává na mne růžovým šátkem, který vlaje ve větru, jako příslib jisté náklonnosti a možná i lásky.

„Ahoooj,!“ halekám na ni a zvedám ruku na pozdrav.

„Vylezte za mnou, je to tu moc krásné!“ volá a její hlas se odráží od okolních skal, takže slyším ozvěnu slova „krásné“ ze všech stran, až se tomu divím.

Očima hledám možnost, jak na skálu vystoupit. Nakonec jsem spatřil boční cestu, která začíná na úpatí a pak se vlní mírně nahoru. Jdu za ní a mé srdce tluče vzrušením i námahou. V hlavě mi mírně šumí a já přemýšlím, co udělám, až budu stát před ní. Zatím jsem, však oddávám pocitu štěstí, který se vlévá do mých cév i žil, a po čele mi stékají krůpěje potu.

Stanul jsem na vrcholu skály mírně udýchán a ona mi podala ruku. Stiskl jsem ji. Nic víc. Nebyl jsem schopen něco říct, stačil jsem si jen rukávem košile otřít čelo. Přes ruku měla cosi jako šál a pod ním ten její košík. Sáhla do něho a vyndala svazek drobných kvítků mateřídoušky. „Můj dárek,“ řekla a usmála se.

Zdrcen tíhou svého téměř horolezeckého výkonu jsem usedl na kus obnažené skály a zadíval se do krajiny před sebou. Vůně mateřídoušky v mých rukách silně dorážela na mé smysly a já je spatřil. Koho? Bohyně. Opravdu. Kráčely vedle sebe v údolí pod námi, pohazovaly si s barevným míčem a jejich lehké šaty se vlnily při každém pohybu. Pochopil jsem, že asi čaruje, a že mám halucinace. Přesto jsem byl šťasten, i když jejich obraz pomalu mizel, a já se díval, dokud nezmizel docela. Pak jsem se k ní obrátil. Ale ona zrovna něco sbírala kousek ode mne, a nemohla tak být svědkem mého rozpoložení v tom zvláštním okamžiku. Možná, že tomu tak bylo dobře, a možná ne.

„Objevila jsem jeskyni. Chcete se do ní podívat?“ zeptala se mne a já neodmítl. Šla první a já za ní. Byla si jistá, že jde správným směrem, a tak jsem se nezdráhal ji následovat. Bylo krásné počasí, jemný vítr pohyboval větvemi stromů a přivolával vůně z údolí i strání. Zhluboka jsem dýchal a pozoroval všechno očima člověka, který neví, co udělat dřív, a co až potom.

„Pozor, tady je prudší sestup,“ řekla, a já se raději chytil větve mohutného keře, abych neuklouzl. Stáli jsme před vchodem do jeskyně. Ovanula mne zvláštní atmosféra. Možná v ní byla úzkost z neznámého prostoru a možná také vzpomínka na něco dávno, dávno minulého.

„Někdy sem chodívají lidé, aby se ukryli před deštěm, a pak také milenci, když se schyluje…“ Nedořekla.

Jenom aby – zapochyboval jsem v duchu, jenže skutečně. Jeskyně byla uzpůsobena k tomu, aby si lidé mohli sednout na otesané kameny anebo i lehnout na jeden velký a plochý balvan. Byla prostorná, spoře prosvětlená odkudsi shora pronikajícím denním světlem. Sedli jsme si a ona vyndala z košíku malou modrou termosku a balíček.

„Dáme si svačinu,“ prohlásila a nalila mi do kalíšku trochu kávy a nabídla křehký ovocný koláč. Přišel mi vhod, protože jsem už pociťoval hlad. Káva už byla vysloveným požitkem.

„Jsme tu sami, nic kolem nás teď neexistuje. Všechno, co si tu řekneme, bude platit pro prostory této jeskyně, ale ne pro svět, do kterého patříme, souhlasíte?“

Co to na mně hraje? – problesklo mi hlavou. Mezi kamennými zdmi této jeskyně jí budu schopen říci cokoli. Ale k čemu to bude dobré, když v realitě pak zase bude všechno jinak? A jak bych se s tím srovnal já a jak ona? No, buď je tak prostoduchá, nebo naopak mazaná. A je načase to zjistit. A tak ji opět opatrně beru za ruku a mlčím. Co říci v okamžiku, který může spasit naději na mou snad už poslední lásku? Vím, kolik je mně, ale kolik je jí? Třicet, nebo čtyřicet?

Otočila se ke mně. „Můžete si sednout naproti na ten kámen?“ zeptala se.

„Mohu a ty?“

Neporazilo jí to: „Budu klečet a budu ti hledět do očí,“ prohlásila sebevědomě.

„Tak fajn, ale dej si pod kolena ten šál, či co to je.“

Byl jsem v pasti. Měla oči tmavé a přitom nepředstavitelně hluboké. Ale ani světlo měsíce by mě neoslnilo víc v té hlubině lidského bytí. Držel jsem ji za ramena a ona se opřela rukama i svou ženskostí o má kolena. Oba jsme dýchali zhluboka a navzájem se propadali do údolí tísnivého napětí a zatím nevyslovené vášně. Nikdy jsem něco takového nezažil a ani neviděl. Cítil jsem, že se celá chvěje a ani já jsem nebyl daleko od pocitu, že se se mnou točí snad celý vesmír.

„Lásko, dovol mi to jediné slovo, a dovol, abych tu třeba i zemřel u tvých nohou. Dovol mi říct, že my dva, opuštěni a ztraceni v hlubinách nekonečné přitažlivosti, žijeme v této chvíli jeden pro druhého. Nestává se to často a ani stávat nemůže. Jsi úplně vším, co mohu mít, a já jsem ten, kdo ti může dát sebe. Jsem pro tebe v této jeskyni víc než měsíc a slunce dohromady, jsem ten, kdo ti dává pocit bezpečí, jsem smyslem tvé existence. A až spojíme své rty, splynou i naše ústa, a my vstoupíme do bran věčnosti. Žádné jiné spojení není tak intimní, není tak krásné.“

Chtěl jsem pokračovat, ale ona se sesunula, až skončila hlavou v mém klíně, a já hladil její vlasy a tvář, abych cítil, co je věčnost beznaděje. Nikdy nezastavím čas a nikdy už nespatřím tvář tak blízkou.

Otevřela oči. Pochopil jsem. Pomohl jsem jí zvednout se ze země, rukou jsem zachytil pomačkaný šál a pak se konečně postavil. Byli jsme blízko, ale přesto jsem ji k sobě nepřivinul. Bylo to příliš krásné a příliš neskutečné, jen my dva v jakési jeskyni, která podle ní snad ani neexistuje. A až vyjdeme zpět na světlo, budeme opět jen muž a žena, kteří se náhodou setkali ve zvláštní dobu na zvláštním místě.

Cesta zpátky mi vypadla z paměti jako vše ostatní, co se ve zbytku toho dne ještě událo. Když jsem večer zapálil svíčku a otevřel své poznámky, byl jsem dokonale zmaten. Chvíli jsem hleděl do prázdna a pak psal. Nakonec jsem se zvednul a šel do koupelny. V posteli jsem skončil plný nejistoty ze svých pocitů. Doma mám jednu ženu skutečnou a tady?

Budík na nočním stolku odměřoval hlasitě každou vteřinu toku času a mně se najednou zjevila před očima bohyně v bílém.

„Chceš-li být šťasten,“ řekla, „buď opatrný. Láska je krásná věc, ale moudrost ti sluší víc.“

Pak se nad ní zavřela tma a já usínal v rozpacích ze situace, do které jsem se dostal.

Dočítám ta slova a začínám rozumět víc, než před tím. Mám být spokojená? Jsem o něco moudřejší a silnější, jenomže mne opouští vášeň, kterou jsem pociťovala od mého příchodu z dovolené a tak silně prožívala. Robert je jiný, než jsem si myslela, uvědomuji si. Ještě nyní mu příliš nerozumím, ale už vím, že jeho svět je úplně někde jinde, než je můj. Pokud chci za ním, musím projít ještě několika cestami. Osvobodit se od žádostí a touhy někoho vlastnit. Musím se osvobodit, to je to hlavní poselství snu a této kapitoly. Ještě jednou prolétnu text očima, zastavím se nad některými řádky, pokládám na popsanou stránku ruku a zavírám oči.