Románek na pokračování

Milé babičky a dědečkové. V roce 2010 jsme dva autoři, Já a pan MUDr Jiří Vařeka napsali milostný román, před tím jsme psali poezii. Dohodli jsme se, proto, že on jako psychiatr  věřil, že určité texty mohou pomáhat úzkostným lidem, a měl pravdu, protože v tomto dílku dva úzkostní lidé se potkávají a zažívají krásné zážitky, protože je touží mít a osvobodit se od toho, co je tíží. Pan doktor Vařeka už dlouho nevykonává praxi a já doufám, že našel to nejlepší, co chtěl prožít.

Když jsem se jedno červnové ráno probudila, našla jsem na stole dopis pod Pavla. I když jsem už dávno tušila, že nám naše manželství nevyjde, tentokrát jsem to měla modré na bílém. Dívala jsem se na ty řádky, které byly napsány pevnou rukou, a cítila jsem, že se chvěji po celém těle.

Tento úvodní text píši já.

I když jsem si slibovala, že se budu, v tomto případě, chovat statečně. Mimo jiné tam stálo, že si odveze své věci a aby mne neblokoval, ponechává si zatím klíče, které pak hodí do schránky. Neměl toho mnoho co odnést, a i když mně napadlo, že bych mu je měla sbalit, cosi uvnitř mi v tom bránilo. Byla právě sobota ráno. Rozhodla jsem se, že pojedu na chalupu. Pavel tam téměř vůbec nejezdil, takže to bylo a zůstane mým královstvím. Sbalila jsem si potřebné věci, pak jsem se osprchovala, oblékla, a ještě jednou jsem se za sebou ohlédla. Od této chvíle už tu budu sama, řekla jsem si. Byla jsem si vědoma toho, že podíl na ztroskotaném vztahu nesu také já. Nemohla jsem dělit čas mezi svou práci a domácnost a Pavel zase odmítal dělat ženské práce. Často jsem se hádali právě kvůli tomu, že jsem neumyla hned po zimě okna anebo ráno nevysypala odpadkový koš. Už brzy jsem pochopila, že jeho pedantská povaha zničí lásku i možnost soužití. A přesto mi to bylo velmi líto.

Autorka Irena Novotná

Pokračování