Romanek pokračování 4.

IV.

Ve středu jsem se rozhodla, že strávím víkend na chalupě. Ať jsem se tvářila sebe hrději a lhostejněji, nemohla jsem zabránit vtíravým myšlenkám, které sice neměly žádný smysl a směr, ale neustále se mne pokoušely odvracet mé úsilí o harmonii. Musím se soustředit, říkala jsem si, abych se nedopustila nějaké fatální chyby. Musím něco se sebou udělat.

Vjíždím na dálnici. Je pátek a je dopravní zácpa. Konečně se kolona dává do pohybu a já se modlím, abych už byla na sjezdu. Dívám se, jestli mám dost benzínu. Ještě abych někde zůstala stát. To by byla smůla. Zatáčím doleva a jedu po klidné cestě, nikde žádné auto ani v protisměru. Pouštím si rádio. Hudba je příjemná stejně jako pocity, které se mne doslova zmocňují. Konečně se vynořují kopce a já vím, že budu u cíle své cesty. Vjíždím na cestu, která vede kolem našeho potoka, a zastavuji. Chvíli váhám, mám-li vystoupit, nebo ještě popojet nahoru, abych viděla na jeho dům. Pokud bude mít otevřená okna, tak je určitě tady. Co se stane, když ho jen pozdravím, zamávám na něho: Nemůže mít ani tušení, co se odehrává v mé hlavě.

Cesta je špatná a já mám obavy, abych nepoškodila nápravu. Zastavuji. Napínám zrak, vidím na dům.

Okna jsou otevřená. Dobře. Celá se chvěji, a přesto jdu z kopce dolů, až k potoku. Je tam lávka, pokud ji nestrhla velká voda, říkám si, přejdu po ní a dostanu se téměř před dům. Přidávám do kroku, protože cesta je strmá a sama mne žene ke spěchu.

Naštěstí lávka zůstala a já přebíhám k domu.

„Jdete za panem doktorem?“ ptá se mne číši hlas a já vidím jeho souseda, jak právě vychází z vedlejšího domu a míří ke mně.

„Ano,“ říkám, “potřebuji s ním mluvit.“

Usmívá se na mne.

„Odněkud vás znám. Mohu vám s něčím pomoci?“

„Ale půjčila jsem mu jednu knihu a teď ji potřebuji zpátky,“ napadlo mne hned, ale cítila jsem, že je to hloupé.

„Já vám otevřu dům a můžete se tam podívat, jestli ji někde nenajdete. Napište mu vzkaz, aby věděl, že jste tu byla a že jste si knihu vzala zpátky,“ poradil mi.

„Vy mně tam jen tak pustíte?“ podivila jsem se.

„Proč ne? Tam není co ukrást. Spíš sem lidé nosí a vozí všelijaké věci, které si pan doktor u někoho objednal. Když ví, kam je uložit, taky jim otevřu dům a zase za nimi zamknu. Stane se, že někdo z hostů tady zapomene mobil, peněženku, klíče. Proč by si nemohli pro ně přijet? A vy tu máte zase knížku,“ řekl a s úsměvem odemkl dveře.

„Tak já to zkusím, jestli ji najdu,“ říkám s pocitem studu, že jsem asi první podvodnice, která jde hledat něco, co ji nepatří.

„Dobrá, já za vámi potom zamknu.“

Vcházím do domu. Procházím pokojem, skromně a přitom vzorně uklizeném, pak do ložnice. Na malém stolku stojí květináč s kvetoucím kaktusem a u něho pohozený blok. Otvírám ho. Je zpola popsaný a podle všeho, jde o deník. Zalistuji v něm, mám pocit, že je pro mne důležitý. Datum založení zápisků odpovídá době, kdy jsme se tady setkali. Strkám si ho za ňadra. Zavírám dveře od ložnice a jdu na zápraží.

„Našla jste, co jste hledala?“

„Bohužel, nenašla. Já se tu ještě stavím.“

„No, myslím si, že pan doktor tento a ani příští víkend nepřijede, alespoň nevolal.“

Otáčím k němu hlavu a musím se přemáhat, abych nevypadala tak překvapená, jak ve skutečnosti jsem.

„No, pan doktor si občas bere na víkend služby anebo je doma se svou paní. On je moc hodný, pomáhá s domácností. Já jsem si myslel, že jste jedna z jeho známých, někdy sem chodí dámy za ním, když je pozve. Má hodně známých žen, zřejmě bývalé pacientky nebo kolegyně z práce.“

Chápavě se usmívám a loučím se.

Běžím zase do kopce k autu, a je mi tak, jakoby mi každou chvíli mělo puknout srdce. Tak je to pravda – je ženatý! Zabouchla jsem za sebou dveře. Zuřím a zaplavuje mne pocit zlosti a studu za mé sny a hlouposti. Až když jsem si doma udělala kávu, nalila si skleničku vody, našla i popelník, vrátil se mi zase klid. Ale myšlenky mi létaly hlavou jako splašený roj včel. Co jsem proboha čekala? On mi nedal vůbec důvod a právo si malovat své růžové obrázky na strop mé ložnice. Nemůžu se přeci na něho zlobit, že má svůj život. Najednou jsem si vzpomněla na blok, který jsem mu vzala. Bude ho určitě hledat. Ale než ho vrátím, tak si ho pěkně prolistuji. Třeba je tam něco zajímavého, popadla mne zvědavost silnější než opatrnost. Pokládám ho před sebe a dávám se na jeho obal. Několikrát si na něm rozepisoval propisovačku. Jsou vidět rýhy a tady modrá čára.

Otvírám ho. Je popsaný rychlým písmem. Jsem vzrušená.

Dnes je 16. 6. 2010. Zápisky z dovolené na chatě.

„Sakra! Ta voda je ale studená…!“ láteřím, i když takové léto jsem si přál. Konečně klid a pokoj od všech lidí, kteří mne stále obklopují a vyžadují pozornost, péči a bůhví co ještě. Stojím svlečený ve vodě, slipy, kraťasy a tričko pohozené ledabyle na břehu, a zápasím s proudem a kluzkými kameny na dně. „A víte proč?“ chce se mi náhle vykřiknout, “protože na to nejsem zvyklý!“

„To je ale vaše chyba!“ ozývá se najednou nad mou hlavou nějaký ženský hlas a já jdu rychle do kolen a hledím na zjevení stojící na břehu. Pohledná žena v šortkách a krátké halence se zájmem sleduje vzniklou situaci, a očividně se nemá k odchodu.

„Mohla byste se prosím na chvíli otočit?“ Rychle natahuji pravou ruku k břehu a daří se mi zachytit slipy. To ostatní je dílem okamžiku.

„Už?“

„Ano, už!“ Je hezká, tmavé, dlouhé vlasy svázané vzadu do culíku a v očích otázka. „No jestli se chcete namočit, tak je tu ještě jedno místo volné!“

Otáčím stránku a píšu, jak to vše začalo.

Mám rád místo, kam jezdívám se svou rodinou na víkendy a dovolenou. Letos to vyšlo tak, že jedu sám. Ani jsem nikoho nepřemlouval, dokonce jsem se ani nepokusil ztropit scénu své ženě, která se chystá dát do pořádku náš byt. Stejně bych jen překážel a zbytečně bychom se hádali. Má pravdu, neboť nesnáším chaos a nošení věcí z rohu do rohu, a navíc pořád to stejné: „drž to pořádně…, prosím tě, jak to pokládáš…, proboha, neumíš ani zatlouct hřebík!“ To vše je pro mne stejně bezvýznamné jako slunce v arktické pustině, a já se smířil s tím, že jsem nejen nepochopený, nýbrž i nepochopitelný. Ženy jsou pro mne komplikovaná a nečitelná stvoření, která mluví v podivných souvislostech, a kdo má pořád šifrovat zprávy z úst bytostí mnou stále ještě milovaných. Jo, je to tak…

A tak jsem si rychle sbalil věci do batohu a slyšel z druhé strany bytu volat, abych nezapomněl to či ono, a hlavně si vzal rezervní prádlo. Má žena mě doplňuje téměř ve všem, a musím přiznat, že by mi mnoho věcí scházelo, kdyby mne opustila.

Autem jezdím nerad, ale tentokrát jsem si ho vzal. Nepotáhnu ten bágl na zádech a vlakem to trvá moc dlouho. Chci se dostat na místo ještě před setměním, abych se mohl vykoupat v potoce, kde je voda chladná, a pak se natáhnout do trávy pokryté ručníkem. Slunce a vítr mi budou tou nejlepší osuškou. To mne hodně láká, už jen ta představa!

Konečně mám nohu na plynu, ještě se podívám, jestli na mě žena nemává z okna nějakou zapomenutou věcí, a pak se rozjíždím městem. A směji se, jako se smáli kočovníci kdysi, zvláště těm usedlým v kamenných městech, protože lepší než sedět v bytě je hledět na hvězdy, slyšet zurčení vody a šumění stromů, a pak už jen to ticho… To neskutečné ticho.

Jsem na místě a zajíždím opatrně do dvora, aby nepropíchl pneumatiku o nějaký zapomenutý hřebík. Vylézám z vozu a hledám klíče. Jo, vždyť je mám v levé kapse kalhot – jako obvykle. Tak… Hodím bágl do předsíně a jdu se napít studené vody. Navíc se ještě stihnu vykoupat v potoce. Zamykám dveře a přemýšlím, zda jsem si vzal ten správný ručník.

Nejdu daleko. Nikde nikdo, svlékám se a vstupuji do chladné, průzračné vody a navíc přivírám oči. Vody je tu dost, až po pás. Celý se potápím a pak zase vstávám, z vlasů a uší mi crčí voda.

Ano, tak to bylo, říkám si v duchu pro sebe a pokračuji ve svém zápisu.

„Takže já se trochu namočím s vámi.“

Tak to mi ještě scházelo – běží mi hlavou, když neznámá příchozí sestupuje opatrně po břehu a hledá místo k usednutí. „Posaďte se klidně na to tričko!“ oznamuji jí hlasem muže, který ví, co se sluší a patří.

„Nevíte, jak se dostanu do toho kopce?“ ptá se a opatrně spouští nohy do vody. „Jsem tu na chatě u známých, vydala jsem se na procházku a nevím, jak zpátky.“

Autorka Irena Novotná a Jiří Vařeka

„To musíte jít pořád rovně kolem toho hájku a tam uvidíte cestu mezi poli. Tou půjdete zase rovně, pak zahnete doleva a tam už to asi bude. A v duchu dodávám – kdo to má vědět, když těch chat tu jsou desítky.