něco s historie

Otázka svědomí

Svědomí dokáže velmi tížit člověka a dohnat ke krajnímu řešení, jak se té tíže zbavit a uvažuje i o sebevraždě, ale když se touto myšlenkou zabývá, netuší že ještě více zatěžuje svědomí, protože se nevypořádal se skutky správnou a očekávanou cestou a lidé, kteří jsou jeho špatnými skutky postiženi, jsou ve svém srdci vedeni k odpuštění, aby se sami zbavili té velké zátěže, ale i to odpuštění musí být dokonalé, aby nezbyly žádné drobky zla, které může vyrůstat z těch drobných kořenů po té, když odpouštějí a sami se dostávají na cestu osobního pokání, aby nekřivdili, pokud by mohlo jejich chování přispět ke zlým skutkům svého odpůrce a pomýšlejí na odvetu a tak jejich odpuštění není dokonalé a zlo se stále prohlubuje a zatěžuje svědomí.

Ve starověku v Sumeru, Řecku, Izraeli a Řecku a Římě je odveta zakázána a zákonodárství sakrální a profánní a soudní procesy spravedlivým rozsudkem ukazují lidem cestu, jak se vypořádat se zlem a zlo dále nečinit odstranit jeho následky jednak u jedinců a ve společnosti. Nejen jedinci čelí zlu, ale též celá společnost, která hledá spravedlnost a tím čelí zlu, a to chce ze svého středu vymýtit spravedlivým rozsudkem.
Poukázáním na tyto starobylé společnosti chceme též upozornit na další vývoj evropské společnosti a jejího zákonodárství a soudnictví současné ústavy, stojící v čele právního řádu.
Mravnost lidských skutků.
Svoboda člověka je základem toho, že dělá z člověka mravní subjekt tak, že je člověk svým rozhodováním strůjcem vlastních skutků a též rozhodcem mezi tím, co je dobře a co špatně. Zdroje mravnosti jsou uloženy v dobru, k němuž lidská vůle směřuje za pomoci vůle. Rozumu. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který je dosvědčován svědomím.
Za tím vším stojí úmysl buď zlý úmysl nebo dobrý úmysl a vždy vzniká z pramene volního jednání a vychází ze zamyšleného cíle a určuje smysl jednání a cíl by měl být dokonale promýšlen. Tím připomínáme Ciceronovo dílo o „nejvyšším dobru a zlu“ a též Platónovy dialogy a význam arété – zdatnosti A Aristotelovu etiku Nikomachovu.
Dobrý úmysl.
Dobrý úmysl nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné. Cíl neospravedlňuje prostředky. Nedá se ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“ Cíl neospravedlňuje prostředky. Mravně dobrý skutek předpokládá, že je zároveň dobrý předmět „
Tímto kukátkem můžeme nahlížet na dějinné události a vlastním svědomím můžeme posuzovat konání třeba slavných, někdy i sympatických protagonistů a jejich rozhodování o vlastních úmyslech, které považovali za správné a které v konci byly kroky ke katastrofě země a dodatečný úder vlastního svědomí, které rozhodovalo o zdravotním stavu a směřovalo k bolestnému konci jejich života.
Výchova dětí.
Většina současných rodičů se snaží vychovávat děti podle vlastního vzoru, jak byli oni vychováváni, ale doba se mění a je třeba promýšlet, jak děti přizpůsobit k současným poměrům a ukázat jim cestu životem, aby byli šťastni a dobře volili. Jejich vlastní výchova stála na hodnotách předků, které považovali za jednoznačné a neuvažují, že hodnoty se mění od generace na generaci a je na pováženou, zda některé hodnoty z jejich dob jsou dnes přijatelné a těm současným třeba nerozumí a nepřipouští si, děti odsuzují k chybným úvahám o tom, co je dobře a co dobře není. Konali tak s dobrým úmyslem. I když jsou jejich děti, jsou to děti současnosti, které si teprve své hodnoty tvoří a hodlají v nich jednat, zvláště když na jejich základě dospěli k vytouženému cíli a v něm mohou uplatňovat úmysl dobrý nebo zlý. Nová generace přebírá moc a hlásí se k jejímu uplatňování třeba jako politici, učitelé, ředitelé obchodních organizací a poznávají teprve to, co je důležité pro jejich osobní růst.

Otázka svědomí

Svědomí dokáže velmi tížit člověka a dohnat ke krajnímu řešení, jak se té tíže zbavit a uvažuje i o sebevraždě, ale když se touto myšlenkou zabývá, netuší že ještě více zatěžuje svědomí, protože se nevypořádal se skutky správnou a očekávanou cestou a lidé, kteří jsou jeho špatnými skutky postiženi, jsou ve svém srdci vedeni k odpuštění, aby se sami zbavili té velké zátěže, ale i to odpuštění musí být dokonalé, aby nezbyly žádné drobky zla, které může vyrůstat z těch drobných kořenů po té, když odpouštějí a sami se dostávají na cestu osobního pokání, aby nekřivdili, pokud by mohlo jejich chování přispět ke zlým skutkům svého odpůrce a pomýšlejí na odvetu a tak jejich odpuštění není dokonalé a zlo se stále prohlubuje a zatěžuje svědomí.

Ve starověku v Sumeru, Řecku, Izraeli a Řecku a Římě je odveta zakázána a zákonodárství sakrální a profánní a soudní procesy spravedlivým rozsudkem ukazují lidem cestu, jak se vypořádat se zlem a zlo dále nečinit odstranit jeho následky jednak u jedinců a ve společnosti. Nejen jedinci čelí zlu, ale též celá společnost, která hledá spravedlnost a tím čelí zlu, a to chce ze svého středu vymýtit spravedlivým rozsudkem.
Poukázáním na tyto starobylé společnosti chceme též upozornit na další vývoj evropské společnosti a jejího zákonodárství a soudnictví současné ústavy, stojící v čele právního řádu.
Mravnost lidských skutků.
Svoboda člověka je základem toho, že dělá z člověka mravní subjekt tak, že je člověk svým rozhodováním strůjcem vlastních skutků a též rozhodcem mezi tím, co je dobře a co špatně. Zdroje mravnosti jsou uloženy v dobru, k němuž lidská vůle směřuje za pomoci vůle. Rozumu. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který je dosvědčován svědomím.
Za tím vším stojí úmysl buď zlý úmysl nebo dobrý úmysl a vždy vzniká z pramene volního jednání a vychází ze zamyšleného cíle a určuje smysl jednání a cíl by měl být dokonale promýšlen. Tím připomínáme Ciceronovo dílo o „nejvyšším dobru a zlu“ a též Platónovy dialogy a význam arété – zdatnosti A Aristotelovu etiku Nikomachovu.
Dobrý úmysl.
Dobrý úmysl nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné. Cíl neospravedlňuje prostředky. Nedá se ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“ Cíl neospravedlňuje prostředky. Mravně dobrý skutek předpokládá, že je zároveň dobrý předmět „
Tímto kukátkem můžeme nahlížet na dějinné události a vlastním svědomím můžeme posuzovat konání třeba slavných, někdy i sympatických protagonistů a jejich rozhodování o vlastních úmyslech, které považovali za správné a které v konci byly kroky ke katastrofě země a dodatečný úder vlastního svědomí, které rozhodovalo o zdravotním stavu a směřovalo k bolestnému konci jejich života.
Výchova dětí.
Většina současných rodičů se snaží vychovávat děti podle vlastního vzoru, jak byli oni vychováváni, ale doba se mění a je třeba promýšlet, jak děti přizpůsobit k současným poměrům a ukázat jim cestu životem, aby byli šťastni a dobře volili. Jejich vlastní výchova stála na hodnotách předků, které považovali za jednoznačné a neuvažují, že hodnoty se mění od generace na generaci a je na pováženou, zda některé hodnoty z jejich dob jsou dnes přijatelné a těm současným třeba nerozumí a nepřipouští si, děti odsuzují k chybným úvahám o tom, co je dobře a co dobře není. Konali tak s dobrým úmyslem. I když jsou jejich děti, jsou to děti současnosti, které si teprve své hodnoty tvoří a hodlají v nich jednat, zvláště když na jejich základě dospěli k vytouženému cíli a v něm mohou uplatňovat úmysl dobrý nebo zlý. Nová generace přebírá moc a hlásí se k jejímu uplatňování třeba jako politici, učitelé, ředitelé obchodních organizací a poznávají teprve to, co je důležité pro jejich osobní růst.

Otázka svědomí

Svědomí dokáže velmi tížit člověka a dohnat ke krajnímu řešení, jak se té tíže zbavit a uvažuje i o sebevraždě, ale když se touto myšlenkou zabývá, netuší že ještě více zatěžuje svědomí, protože se nevypořádal se skutky správnou a očekávanou cestou a lidé, kteří jsou jeho špatnými skutky postiženi, jsou ve svém srdci vedeni k odpuštění, aby se sami zbavili té velké zátěže, ale i to odpuštění musí být dokonalé, aby nezbyly žádné drobky zla, které může vyrůstat z těch drobných kořenů po té, když odpouštějí a sami se dostávají na cestu osobního pokání, aby nekřivdili, pokud by mohlo jejich chování přispět ke zlým skutkům svého odpůrce a pomýšlejí na odvetu a tak jejich odpuštění není dokonalé a zlo se stále prohlubuje a zatěžuje svědomí.

Ve starověku v Sumeru, Řecku, Izraeli a Řecku a Římě je odveta zakázána a zákonodárství sakrální a profánní a soudní procesy spravedlivým rozsudkem ukazují lidem cestu, jak se vypořádat se zlem a zlo dále nečinit odstranit jeho následky jednak u jedinců a ve společnosti. Nejen jedinci čelí zlu, ale též celá společnost, která hledá spravedlnost a tím čelí zlu, a to chce ze svého středu vymýtit spravedlivým rozsudkem.
Poukázáním na tyto starobylé společnosti chceme též upozornit na další vývoj evropské společnosti a jejího zákonodárství a soudnictví současné ústavy, stojící v čele právního řádu.
Mravnost lidských skutků.
Svoboda člověka je základem toho, že dělá z člověka mravní subjekt tak, že je člověk svým rozhodováním strůjcem vlastních skutků a též rozhodcem mezi tím, co je dobře a co špatně. Zdroje mravnosti jsou uloženy v dobru, k němuž lidská vůle směřuje za pomoci vůle. Rozumu. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který je dosvědčován svědomím.
Za tím vším stojí úmysl buď zlý úmysl nebo dobrý úmysl a vždy vzniká z pramene volního jednání a vychází ze zamyšleného cíle a určuje smysl jednání a cíl by měl být dokonale promýšlen. Tím připomínáme Ciceronovo dílo o „nejvyšším dobru a zlu“ a též Platónovy dialogy a význam arété – zdatnosti A Aristotelovu etiku Nikomachovu.
Dobrý úmysl.
Dobrý úmysl nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné. Cíl neospravedlňuje prostředky. Nedá se ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“ Cíl neospravedlňuje prostředky. Mravně dobrý skutek předpokládá, že je zároveň dobrý předmět „
Tímto kukátkem můžeme nahlížet na dějinné události a vlastním svědomím můžeme posuzovat konání třeba slavných, někdy i sympatických protagonistů a jejich rozhodování o vlastních úmyslech, které považovali za správné a které v konci byly kroky ke katastrofě země a dodatečný úder vlastního svědomí, které rozhodovalo o zdravotním stavu a směřovalo k bolestnému konci jejich života.
Výchova dětí.
Většina současných rodičů se snaží vychovávat děti podle vlastního vzoru, jak byli oni vychováváni, ale doba se mění a je třeba promýšlet, jak děti přizpůsobit k současným poměrům a ukázat jim cestu životem, aby byli šťastni a dobře volili. Jejich vlastní výchova stála na hodnotách předků, které považovali za jednoznačné a neuvažují, že hodnoty se mění od generace na generaci a je na pováženou, zda některé hodnoty z jejich dob jsou dnes přijatelné a těm současným třeba nerozumí a nepřipouští si, děti odsuzují k chybným úvahám o tom, co je dobře a co dobře není. Konali tak s dobrým úmyslem. I když jsou jejich děti, jsou to děti současnosti, které si teprve své hodnoty tvoří a hodlají v nich jednat, zvláště když na jejich základě dospěli k vytouženému cíli a v něm mohou uplatňovat úmysl dobrý nebo zlý. Nová generace přebírá moc a hlásí se k jejímu uplatňování třeba jako politici, učitelé, ředitelé obchodních organizací a poznávají teprve to, co je důležité pro jejich osobní růst.

sledujeme civilisace Předního východu (zejm. Sumer a Akkad a další, starověký Izrael a antické středomořské státy, Řecko a Řím. Každá dotčená civilizace má to své Na počátku, od toho Počátku sledujeme vývoj sakrálního a profánního práva v dějinách starověkých států a jejich společností, jak se jeví v budování sociálních zřízení od rodové společnosti až k vybudování mocných kulturních států, jejichž kultura nezaniká ani v současné době. Proč je to tak důležité? Sakrální a profánní právo je ve své podstatě řád o tom, co je prospěšné a co prospěšné není a tento řád byl sdělen člověku, vyvoleného bohy, kteří mu uložili jednak správu území, které před ním spravoval božský patron a nyní vyvolený král, kterému byl sdělen božský řád a jeho úkolem bylo jej promítnout do zákonů na vědomí lidem, aby byl zachován pořádek a řád, jak se líbí bohům. Řád tak měl chránit území, vládu vyvoleného krále a lid před chaosem a násilím. Král má, kromě jiných povinností) účastnit se kultu, ochraňovat obyvatelstvo, celistvost svěřeného území před vpádem cizích národů, jejichž vůdci mají cíl svrhnout vyvoleného panovníka a jeho administrativu, připojit ke své zemi dobyté území, zvolit nově dosazenému panovníkovi novou administrativu a vlastním kultem nahradit původní kult. V tomto článku se zaměřujeme na starověký Izrael, v jehož dějinách se nejvíce projevuje sakrální právo s vlivem na obyčejové právo než v jiných společnostech, Sumeru a Akadu, které zanechaly písemné památky, které obsahují stvořitelské mýty. U Hebrejů je stvoření jedinečné a nesrovnatelné. Co není, dostává svou existenci, podobu a smysl. Co znamená to na počátku? Bůh povolává život, dává poslání a klade cíl svému stvoření. Neuvádí se, z čeho tvoří, Co znamená to na počátku v tomto případě? Celý svět a všechno v něm má svůj počátek a konec Co bylo před tím zůstane člověku nepoužitelné. Zároveň je řečeno, že na počátku nebyl chaos, ale Boží stvořitelský čin, a to je odlišné od mytologie.
2.Boží smlouva s lidem /19,1 -20,21)
Mojžíš vystupuje na horu a vstříc se nu ozývá Boží hlas. Ohlašuje nabídku smlouvy, která má být poutem mezi Hospodinem a Izraelem. Boží lid má jedinečné poslání . Má být královstvím kněží, to znamená prostředníkem mezi Hospodinem a světem. Má zvěstovat slávu a Hospodinovu moc. Výjimečnost lidu spočívá v jeho vyvolení a ve smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavře z pouhé milosti. Jen tím se stává Izrael lidem zvláštním. V poslušnosti je záruka trvalého vysvobození lidu a dosažení cíle. V Desateru se setkáváme s formulacemi příkazů a zákazů, jaké nebyly obvyklé ve staroorientálním právu s výjimkou v chetitské oblasti. Kazuistické právní normy vycházejí přímo z Desatera. Naproti. tomu jsou formulována pravidla apodikticky, jako bezpodmínečná. V každodenním životě vycházel Izrael z kazuistického práva staroorientálního (Ex 21-23). V bohoslužebném životě platilo apodiktické právo, protože vyjadřovalo bezvýhradnost Hospodinova nároku na lid, který si on oddělil. Apodiktických příkazů se užívalo při aktech obnovení smlouvy. V takových případech chtěly a měly být požívány jako ustálený výraz stále stejné Boží vůle.
2.1.2 Uzavření První smlouvy.
Smluvní strany první smlouvy, která byla uzavřena mezi lidmi a Bohem jsou Hospodin na straně jedné a Abraham na straně druhé.
Od 6 stol. př. n.l. platil Hospodin za jediného Boha, vedle kterého nemohou existovat žádní jiní skuteční bohové. A tak Židé pochopili sami sebe jako ty, kdo se ze ctitelů jediného pravého Boha stali jedinými pravými ctiteli Boha. Toto pojetí je velmi zřetelné již v prorockých řečech.
2. Mojžíš na Sinaji. Uzavření druhé smlouvy.
2.1. Kazuistické normy v knize Exodus.
Ex 21–37 Právo odvety; odškodnění.
Při vyměřování trestu se bere zřetel na to, zda byl poškozen jenom člověk. nebo zda trestný čin přesáhl do oblasti svrchovaných řádů Hospodinových. Ex 21-22, 12-31.
Krádeže a zpronevěry.
Při trestech za krádeže a zpronevěry se přihlíží k okolnostem, za nichž byl čin spáchán. Ex 22 13 30.
Různá provinění.
Správný vztah k Bohu se nutně projeví i ve vztahu k člověku. Za odpadnutí od Hospodina je stanoven trest smrti.
Ex 23,1-13 Požadavek spravedlnosti. V otázkách cti a pravdy a pomoci postiženému musí platit bezpodmínečně spravedlnost. Desatero se po uzavření smlouvy přiřazuje k sinajské smlouvě v podobě prováděcích nařízení. Ono je textem smlouvy, obsahuje příkazy a zákazy, které směřují tak vysoko, že se zdají být nedostižným cílem. Zároveň je též potvrzeno prostřednické postavení Mojžíšovo,
Není jasné, v jaké době Desatero vzniklo V původní podobě se skládalo asi jen ze strohých příkazů, je možné, že pochází z Jošiášovy reformy nebo až poexilní. Ve Starém zákoně je jako celek poznamenáno v Ex 20,1-17 a v Dt 5,6 – 21.odchylky mezi těmito podáními mohou být dokladem že každé z těchto podání náleželo jinému tradičnímu okruhu. A též mohou znamenat že bylo využíváno na různých místech.
2.2. Obnovení smlouvy (Exodus 32,1-34,35). Porušení smlouvy. V Deuteronomiu 28. 1-14
Nyní se vracíme od uzavření smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem k události jednání a chováním smluvní strany, lidu. která porušila smlouvu a tento čin vedl k Obnovení smlouvy.
Lid netrpělivé očekával návrat Mojžíše z hory Sinaj. V této netrpělivosti se prokazuje, vztah lidu k bohu a Mojžíšovi, jako by se vytrácelo lidu z paměti, že přijali zákon a jakým slovem potvrdili jako smluvní strana smlouvu s Hospodinem, slovem Amen staniž se. Mělo se za to, že smlouva byla potvrzena bez výhrad žádnou ze smluvní strany. Kniha Deuteronomium Uvádí závěrečnou řeč III. jako závěr druhé Mojžíšovy řeči.
V této řeči se vyjasňuje poměr smluvních stran: Jahve Tvůj Bůh dnes ti nařizuje, abys uplatňoval tyto zákony a zvyky. Budeš je uplatňovat a dodržovat z celého svého srdce a z celé své duše. Od Jahva se ti dnes dostalo prohlášení. Že On bude Tvým Bohem, ale pod podmínkou, že ty budeš chodit po jeho cestách, že budeš dodržovat jeho zákony, jeho přikázání a jeho zvyky a že budeš poslouchat jeho hlas. A Jahvovi se od Tebe dnes dostalo prohlášení, že ty budeš jeho vlastním lidem, jak on ti řekl – ale pod podmínkou že budeš dodržovat všechna jeho přikázání. On tě pak povznese ke cti, v proslulosti a ve slávě nade všechny národy, které udělal. A ty budeš lidem zasvěcením Jahodovi, svému Bohu. Tak jak on ti to řekl. Kapitola 28 16 – 19; kde byl Deuteronomistický kodex prezentován jako doklad o ujednání mezi Jahvem a Izraelem. Toto ujednání končí po způsobu východních úmluv požehnáním a zlořečením.
Marné očekávání Mojžíše, který se z hory nevracel vyvolalo zklamání projev neúcty k Mojžíšovi v pocitu ztráty opory a bez jeho přítomnosti vidí Hospodina v mlhavé dálce, a přitom to byl tentýž lid, který potvrdil smlouvu s Bohem a zvolal to „Staniž se“ jako smluvní strana a nejen Mojžíš, který byl vyvolen jako prostředník. Co bylo pro lid v této situaci důležitější? Mít obraz, v němž by byla přítomna Boží síla. V tomto se projevuje podstata prvního přikázání „Nebudeš mít jiné bohy přede mnou. Neuděláš si žádnou sochu, nic, co se podobá tomu, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi nebo co ve vodách pod zemí. Těmto bohům se nebudeš klanět nebudeš jim sloužit, neboť já Jahve jsem bůh žárlivý. Bůh nechce zničit své dílo, které jednou započal, je ochoten k Novému počátku jako s Noem a Abrahamem, chce začít znovu s Mojžíšem.
A tak lid jde za Aronem a chtějí obraz, v němž by byla přítomna Boží síla, která by je vedla: „Udělej nám boha“, žádají. Lid přestupuje třetí přikázání, ke kterému se též zavázal
Porušením smlouvy (Ex 32) se vše ocitlo v sázce: vyvolení., milost, smlouva, poslání i sama existence Izraele. Zpráva o obnově smlouvy tvoří paralelu ke zprávě o jejím uzavření (k 19n. Mojžíš přichází z ještě jednou prosbou, touží vidět Boží slávu, usiluje o odstranění hranice styku s Bohem, onoho oblaku, do něhož je Hospodin zahalen. Hospodin se zjeví Mojžíšovi také tím, že vysloví své nevyslovitelné jméno Hospodin a toto jméno není definicí Boha. Připomíná Izraeli Boží čin spásy, osvobození vyvoleného lidu. Boží přítomnost a moc. Označuje Boží bytí proti nicotnosti model. Proto toho jméno mělo být dostatečnou zárukou Boží blízkosti a dostupnosti. Toto jméno označuje víc. než poznání věrné zachraňující Boží lásky.
Mojžíš má připravit dvě kamenné desky. Po kulticko – rituální přípravě vystoupí ráno na horu, pro všechny ostatní nepřístupnou. Tam se znovu setká s Hospodinem. Jedinečnost Hospodinova díla se má odrážet v odlišném životním a jedinečném postoji lidu, jeho povinností je vyvarovat se všech svodů. Na rozdíl od etického dekalogu je následující soubor zákonů nazýván dekalogem kultickým Stanoví závazky smlouvy. Kromě zákazu modloslužby a příkazu dni odpočinku, jež jsou obsaženy v Ex 20.